Věda a empirie nejsou nepřátelé

Moderní bylinkaření se v základu dělí na dva tábory praktikantů - jedni následují pouze "evidence based" systém, druzí jedou silnou intuitivní a empirickou cestu. Často jsou tyto dva přístupy stavěny na opačnou stranu barikád, jako kdyby jedna měla být lepší a druhá horší. Já osobně si ale myslím, že tyto dva přístupy mohou skvěle spolupracovat...

Evidence based systém

Bylinky nejsou pilulky a pilulky nejsou bylinky...

Bylinkaření založené na důkazech pracuje s ideálně s klinickými studiemi, potažmo s dalším vědeckým zjištěním o rostlině. Většinou jde o analýzu obsahových látek a jejich procentuální zastoupení (snaha kvantifikovat aktivní molekuly), následně pozorování interakce látek s kulturami a drobnými živočichy a nejpřínosnější jsou pak klinické testy na lidech. Skrze tento přístup se snažíme najít vazby mezi látkou a účinkem. Snažíme se vysvětlit mechanismus, jakým rostlina působí skrze její účinné látky a jejich interakce s organismem. Výsledkem je často nějaký přípravek obsahující dané účinné látky v zakoncentrované podobě určený přímo k podání.

Vědecký přístup má tu výhodu, že má vybavení na hledání jednotlivých vazeb. Má k dispozici krevní obrazy, močové analýzy, nejrůznější markery v těle, které může sledovat v závislosti na podání bylinných extraktů. Díky tomu se bylinka dostává do tabulek "správného fungování" těla a získává svoje klubíčko přímých vazeb.

O problematice vědeckých studií jsem již zde na blogu psal několikrát. A ačkoliv si myslím, že přináší hodnotné informace (upozorňují na možná rizika obsažených látek, poukazují na nové možné metody využití rostlin), často postrádají to důležité - bylinky. Vědecké zkoumání je tak moc zabrané do extraktů, čištění jednotlivých látek a snahy pochopit celek skrze jednotlivé části, že přehlíží celkový obraz, který roste před nimi. Výsledkem jsou pak závěry odpovídající extraktům, nikoliv rostlinám jako takovým. Praktikant pak musí často provádět různé aproximace do bylinkářské praxe.

Empirický přístup

Většina bylinkářů nemá k dispozici moderní biochemické laboratoře, aby vám mohli udělat kompletní rozbor krve, moči a dalších částí. Nemají ani další diagnostické přístroje. Často se tedy musí spoléhat pouze na to, co vidí a cítí, potažmo mohou stavět na zkušenostech svých a svých předchůdců (empirické znalosti). Proto také bylinkáři často pracují s jiným jazykem/slovníkem, který může zahrnovat alchymistické a astrologické pojmy vnášející do diagnózy archetypy skrze mystiku. Teorie čtyř tělesných šťáv není nic jiného, než zjišťování kvalit, které v člověku převládají.

Výsledkem toho je jiné uvažování o nemoci a léčbě. Jako člověk nevidíte jednotlivé vazby na konkrétní receptory, nevidíte metabolické dráhy atd. Podáte bylinku a sledujete, jak se mění kvality v člověku, na základě čehož činíte další kroky a rozšiřujete své poznání. Často je to znalost nepřenositelná, jelikož při snaze předat takovýto druh informací často vzniká dogma, které se pak hůře překonává (vzpomeňme si na teorii čtyř tělesných šťáv vs. krevní oběh). Na druhou stranu je bylinkář donucen hledět na celého člověka a na celou rostlinu. Už to není jen o tom, že potřebuju kytku pro tuhle účinnou látku, která bude interagovat s tímto receptorem. Hledá se spíš celistvé řešení, jaká bylina vnese jaké kvality.

Tento systém má jednu zásadní chybu a nedostatek - člověka. Jelikož jediným diagnostickým nástrojem je zde bylinkář sám (a jeho vycvičené smysly), jen bylinkář je referenčním bodem k vyhodnocování účinků léčby. Zároveň dostává velký prostor bylinkářův přístup k životu, existenci a bylinkám. Někdo může stavět na učení dávných mistrů (ve kterém i moderní věda nachází inspiraci), jiní mohou jet čistě intuitivně. Někdy se může do cesty postavit ego, které člověku brání vidět drobné náznaky problémů. Tento přístup nedokáže odpovědět na jednoduchou otázku - bude tato medicína fungovat i na ostatní?

Společné pole - jak se navzájem doplňují

Ve své praxi kombinuji obojí přístup a myslím si, že zde kromě některých třecích ploch je mnoho průsečíků a společných věcí. Myslím si, že ať už bylinkář věří vědeckým studiím, nebo systematickému bádání našich předků, jeho hlavní motivace je pořád pomáhat sobě i ostatním.

Dalším pojítkem je za mě snaha pochopit svět okolo nás a jeho fungování. Každý pak používá jazyk, který mu dovoluje lépe pochopit, co se kolem něj děje. Někdo preferuje jazyk chemických vzorců, jiní hledají kvality a celkový účinek.

Tím se dostáváme k vzájemnému doplňování obou cest. Vědecký přístup empirického bylinkáře učí chápat pochody v organismech a jejich ovlivňování pomocí chemických látek, které se mimo jiné nachází i v rostlinách. Vysvětluje původ nemoci logickým a odosobněným způsobem, hledá spouštěč a původce. Vědecký bylinkář může empirického uzemnit v hmotě a taky ho upozornit na možná riziky vycházející s konkrétních látek v konkrétních rostlinách.

Na druhou stranu se vědecký bylinkář od empirického může naučit, jak hledět na člověka a bylinky jako celistvé bytosti, které nepotřebují zalepit díru, ale opravit celý systém. Rostliny pro empiriky nejsou jen chemické továrny na účinné látky, ale jedinečně fungující bytosti. Vezměme si například tužebník, vrbovou kůru, kořen fialek, kůru břízy atd. Všechny obsahují kyselinu salicylovou a její deriváty. Ano, všechny do určité míry tlumí zánět a teplotu, ale každá droga působí v těle jinak. Bříza a tužebník mají větší afinitu k vylučovací soustavě a ledvinám než vrbová kůra a fialky.

Závěrem bych tedy chtěl říct, že "evidence based" bylinkaření není nepřítelem empirického přístupu a naopak. Obě cesty se mohou navzájem dost obohatit v tom, jak vnímat svět kolem nás. Co je vlastně víc evidence based než staletí odzkoušených postupů.