Složení člověka dle keltských pramenů

05.12.2025

"Chválu pěji svému otci,

svému Bohu, svému Stvořiteli,

který vložil skrze moji hlavu

duši do mého těla.

Pak šťastně pro mě vytvořil

mých sedm elementů:

oheň a zemi,

vodu a vzduch,

mlhu a květiny

a plodný vítr..."

Kanu y byt Mawr, Taliesin, překlad z anglického překladu Marged Haycock

Chceme-li nějak pochopit a utvářet moderní keltskou medicínu, musíme se zaměřit na to, jak Keltové nahlíželi na lidské tělo a jeho složení. Jak jsme si však řekli v článku Co je keltská medicína, termín keltská medicína je zastřešujícím pojmem pro obrovské časové období a pro spoustu kmenů a národů, které vnímáme jako keltské. Díky této diverzitě napříč prostorem a časem je logické, že neexistuje jedno dogmatické učení o složení člověka ve vztahu k jeho zdraví. V následujícím článku se tedy podíváme na několik informací, které víme z různých literárních pramenů a které nám mouhou pomoci lépe pochopit naše těla.

Na úvod se ještě hodí dodat, že termínem živly v tomto článku nemyslím fyzické reálné živly (pod ohněm si nepředstavujte táborák), ale spíše archetypy a alegorické popisy reálných pochodů v lidském těle. Je dobré si uvědomit, že naši předci měli k dispozici v podstatě jen empirické pozorování pacientů (čemuž Hippokrates připisuje velkou důležitost), a tak jejich popis je dosti mystický a obrazný, neboť využívali termínů a symbolů známých jim v jejich době. Krásným příkladem je spojení ohně s trávením, kdy se vlivem tohoto ohně rozpadá potrava na výživu celého těla. Dneska bychom řekli, že potrava se rozkládá působením enzymů v žaludku a ve střevech a rovněž působením chemikálií ovlivňujících pH (H+ v žaludku).

Pakliže se budeme bavit o dávných historických Keltech, v podstatě o nich nevíme nic do jejich setkání s Římem a dokud o nich antičtí autoři nezačali psát. Asi neznámější je Caesarova zmínka o druidském učení, kdy "Druidové především hlásají, že duše je nesmrtelná a po smrti přechází do jiného těla." (Caesar, Zápisky o válce galské, 166) Caesar na toto učení pohlíží dosti pragmaticky - má dodávat válečníkům odvahu v boji, neboť když umřou, narodí se znovu. Z formulace Caesara vyplívá, že zde pravděpodobně nebyl koncept "odměny a trestu", neboť se vždy duše přesunula do jiného těla (lidského) nikoli do jiné formy života (třeba do zvířete). Tato informace se opakovaně objevuje ve dílech pojednávajících o druidech a barbarských Galech, nicméně je otázkou, jak moc šlo o vměstnání antického pohledu na věc do příběhů o záhadných druidech (je zde dobré připomenout, že nejvíce o druidech psali ti, kdo je v životě nepotkali).

Určitou víru v nesmrtelnost duše spatřujeme i v pozdějších ostrovních příbězích, ať už je to irský epos Táin Bo Cuailnge, nebo třeba velšské příběhy, hlavně druhá větev Mabinogi, ve které se objevuje kotel znovuzrození a kde hlava krále Bendigeidfrana doprovází přeživší, ačkoliv král samotný je mrtev. Tento příběh navíc odkazuje na keltský kult hlavy, kdy právě Keltové byli vyhlášení sběratelé hlav svých nepřátel a vážených předků (Vlčková, Encyklopedie keltské mytologie, 160-163). Nasvědčuje to přesvědčení, že v lidské hlavě sídlí i samotná duše. Důležitost hlavy spatřujeme i v příbězích zmiňujících studnu Dian-Céchta (irský bůh léčení), který dokázal přivést raněné a mrtvé zpět mezi živé pokud neměli poraněnou/useknutou hlavu.

Během římské okupace se pravděpodobně rozšířilo i tradiční medicínské učení o čtyřech tělesných šťávách v lidském těle a jejich spojení se čtyřmi elementy - krev = vzduch, žluč = oheň, černá žluč = země a sliz = voda. S tímto konceptem pracovala medicína v celé Evropě ještě mnoho staletí. Na základě informací, které nacházíme i v textech lékařů z Myddfai, se lze domnívat, že šlo o nejrozšířenější pohled na jakési složení člověka v medicínské praxi.

Pro zajímavější a barvitější popisy lidského těla a stvoření je dobré zavítat do bardské tvorby. Ta sice není přesná s ohledem na lékařský pragmatický pohled, nicméně nabízí barvitý popis jedince a další možnosti, jak člověka vnímat. Tyto informace jsou i velmi rozšířené v moderní keltské medicíně, jelikož působí více magicky a mysticky, než teorie čtyř tělesných šťáv.

Krásným příkladem tohoto básnického pojetí je i úryvek velšské básně citovaný v úvodu článku. Báseň Kanu y Byt Mawr je v podstatě píseň makrokosmu a pojednává o všem, co Bůh stvořil. Jde o jednu z básní z Llyfr Taliesin (1. polovina 14. století). V této básni je uvedeno, že člověk je stvořen ze sedmi elementů - oheň, voda, země a vzduch, mlha/kouř/oblaka, květiny a plodný vítr. První čtyři elementy jsou nám známé a klasické živly. Další korespondují s přírodními jevy. Můžeme se domnívat, že mlha/oblaka mohla odkazovat na Jiný svět, květiny pak na náš svět a plodný vítr/inspirace na samotnou duši.

Květiny pak mohou odkazovat na samotný akt stvoření bytosti. To například vidíme ve čtvrté větvi Mabinogi, kdy Blodeuedd je vytvořena z květů dubu, tužebníku a janovce (Sioned Davies, The Mabinogion, 58). Nebo sám největší bard Taliesin byl vytvořen za pomoci rostlin - v Hanes Taliesin je to prostřednictvím lektvaru Cerridwen, který obsahoval mocné rostliny země, v Llyfr Taliesin (přesněji v Kat Godeu) se dozvídáme, že básník byl stvořen z devíti elementů. Těmi jsou: plod ze stromu poznání, prvosenky, květiny, květy stromů a keřů, země a drn, květy kopřiv a voda deváté vlny (Marged Haycock, Legendary Poems from the Book of Taliesin, 182). Báseň Kat Godeu je zajímavá i tím, že obsahuje pasáže popisující stěhování duše a předešlé životy básníka, čímž je dokresleno, odkud pramení moudrost Taliesina (básníka a tvůrce daných básní).

Zajímavé informace nacházíme v Barddas (přesněji v prvním svazku), kde kromě velmi propracovaného systému cyklu duše (kruhy existence) najdeme i různé složení člověka.

Země = svaly; kameny = kosti; voda = krev; sůl = nervy, temperament, pocity; vítr = dech; slunce = vnitřní žár, světlo; Svatý duch = duše a život; Kristus = rozum, moudrost a světlo duše (Barddas, 301)
země = tělo; voda = šťávy a krev; slunce = teplo a světlo; vzduch = dech a pohyb; Nwyfre (životní síla, nebesa, Bůh, Jednota) = emoce a pocity; Svatý duch = pochopení a intelekt; Bůh = věčný život (Barddas, 303

V Barddas se také dozvídáme o uložení různých částí jednotlivce v jeho těle. Získáváme tak přehled sídel, což lze zapojit do naší praxe keltské medicíny

V čele je rozum a vnímání
šíje je sídlem paměti
v hlavě rozum, rozhodování
v plicích sídlí dech
v prsou touha
v srdci láska
ve žluči hněv a zášť
ve slezině radost
v játrech žár
v těle krev
v duchu mysl
v mysli duše
v duši víra
a ve víře Bůh (Barddas, 306)

Jiným systémem popisující centra uložená v lidském těle je teorie tří kotlů v lidském těle, která je postavená na irské básni Kotel poezie. Tato báseň pojednává o třech kotlech, které se nachází v každém člověku a které je možné otočit do správné polohy pomocí umění básníků a pomocí moudrosti. Samotná báseň je symbolickým popisem vlivu poezie a bardského učení na lidské tělo. Nicméně v rámci obrození druidství se tento koncept přenesl i na energetickou práci s třemi centry energie v těle - třemi kotli. Dostáváme tak něco, co bylo označováno jako "keltské čakry".

V keltské medicíně s tím můžeme rovněž pracovat. Zatímco spodní kotel spojujeme s vitalitou, vnitřním žárem života a s pevným zdravím, druhý kotel je centrem emocí, spojení s okolím a pohybu, třetí kotel pak je sídlem rozumu, řízení a moudrosti. V tuto chvíli bližší informace naleznete na mém instagramu (@druidovy_cajicky), ale v blízké době se chystám jednotlivé kotle více rozebrat v jednotlivých článcích.

ZDROJE:

Sioned Davies, The Mabinogion, 2007, Oxford

Jitka Vlčková, Encyklopedie keltské mytologie, 2002, Libri

Gaius Iulius Caesar, Zápisky o válce galské, 2009, Naše vojsko

Marged Haycock, Legendary Poems from the Book of Taliesin, 2007, CMCS

Ronald Hutton, Blood and Mistletoe, 2011, Yale Press

J. Williams Abithel, The Barddas Volume 1 of 2, 1862, Forst Rate Publishers

https://www.obsidianmagazine.com/Pages/cauldronpoesy.html