Co (ne)víme o keltské medicíně

V minulém příspěvku ze série o keltské medicíně jsem vám představil svůj osobní pohled na tuto problematiku a nějaké orientační dělení keltské medicíny (pro účely přehlednosti). V tomto příspěvku se podíváme na pár věcí, které o keltské medicíně vlastně víme. Můžete to brát jako stručný přehled potenciálních zdrojů pro vaši osobní praxi.

Na první pohled by se mohlo zdát, že toho nevíme mnoho. A vskutku nevíme moc o detailech, nicméně je tu velká škála podkladů, na základě kterých můžeme tvořit inspirovanou praxi zakotvenou do dnešní doby.

V rámci historických Keltů doby železné narážíme na problém s absencí písemných záznamů psaných přímo Kelty. Jak uvádí Caesar v Zápiscích o válce galské: "Prý se učí zpaměti velkému množství veršů, a proto mnozí zůstávají v učení i dvacet let. Podle jejich názoru se nesmějí tyto věci svěřovat písmu, ačkoliv v ostatních veřejných i soukromých záležitostech pravidelně používají řeckých písmen." (G. I. Caesar, Zápisky o válce galské, 165)

Právě absence primárních písemných zdrojů veškeré naše bádání komplikuje, jelikož nám chybí vysvětlení konceptů a myšlenek někým zasvěceným do tohoto učení. V tomto ohledu jsme tak odkázáni na díla řeckých a římských spisovatelů, kteří nemusí být nutně těmi nejspolehlivějšími zdroji (často jejich popisy druidů jsou dosti tendenční).

Tím se dostáváme k tomu, že s velkou pravděpodobností léčení spadalo do kompetence druidského stavu. Nasvědčuje tomu například Historia Naturalis od Plinia Staršího, která uvádí druidské rituální sběry některých bylin. Stejně tak Caesar či Cicero uvádí, že druidové byli znalci přírodních zákonů a přírody celkově. Na druhou stranu Strabo připisuje hlavní zaměření na přírodu skupině označené jako o´vateis (vatové byli věštci). (Ronald Hutton, Blood and Mistletoe, 5-7) Písemné prameny nám tedy o medicíně tohoto období moc neprozradí. Za mě osobně největším přínosem je již zmíněná Historia Naturalis, která pojednává o nejrůznějších bylinách a jejich sběru, uplatnění (léčebné i magické), mnohdy i s odkazem na druidy a Galy. Díky tomu získáváme představu o tom, jaké bylinky používali a k čemu.

V rámci historického období druidské keltské medicíny nám mohou mnohé naznačit archeologické objevy a zkoumání sedimentace. Skrze rozbor jednotlivých vrstev sedimentů můžeme částečně zjistit, jaké rostliny v jakých oblastech v historických obdobích rostly (pylová analýza). U hmotných nálezů (nástroje, hroby atd.) se nabízí mnoho interpretací. Dokud na tom není jasně napsáno, k čemu to sloužilo, můžeme jen spekulovat. I to nám ale může pomoci utvářet nějaký obrázek o medicíně.

Z archeologického hlediska se hodí zmínit třeba bohaté nálezy proklínacích tabulek a různých sošek a dalších artefaktů v Bath (Aqua Sulis), neboť toto místo bylo silně spojeno s léčením i proklínáním (jak to u posvátných pramenů bývá). Tyto nálezy jsou velmi přínosné, jelikož právě obsahují text (proklínací tabulky).

Stejně tak se podařilo najít tzv. Doktorský hrob z dob římské okupace Ostrovů. Tento hrob se našel u Colchesteru. Zajímavé je pro nás vybavení tohoto hrobu: pila, skalpely, "porodnické kleště", jehly, nádoby se zbytky černobýlu a pelyňku) (Miranda Aldhouse-Green, Sacred Britannia, 119-120). Z tohoto nálezu zase víme, k jakým úkonům v době kolonizace měli někteří léčitelé a doktoři vybavení a jaké bylinky používali. 

Doba kolonizace s sebou na Ostrovy přinesla i spoustu nových myšlenek a konceptů, které se dobře ujaly. Z pozdějších lékařských manuskriptů víme, že teorie čtyř tělesných šťáv byla velmi důležitou složkou tradiční velšské medicíny Lékařů z Myddfai. Stejně tak díky velšské bardské tradici víme, že ostrovní bardové byli dobře obeznámení s dílem antických básníků a autorů. Silnou tradici ve Walesu mělo dílo Virgila, z jehož jména vzniklo slovo Fferyllt, jež označuje alchymisty a mystiky od Dinas Emrys v pohoří Eryri. Toto slovo bychom našli i v označení pro lékárníky a chemiky.  Právě tento silný vliv klasické antické kultury se velmi pravděpodobně propsal i do keltské medicíny, neboť s sebou přinesl mnoho poznatků o lidském těle, ale i o rostlinách a živočiších, které je možné využít k léčení.

Období středověku pak přináší svěží vítr do studia keltské medicíny. V základu tu máme dva směry, ze kterých můžeme čerpat - přírodovědné a filozofické. Z těch přírodovědných stojí za zmínku zakládání prvních lékařských škol Evropě, které přispěly k ukotvení odborné medicíny založené na antickém učení. Velký rozvoj medicinálních oborů pak přichází s renesancí. Během středověku a raného novověku se objevují první herbáře, často založené na De materia medica od Dioscorida. Tradice herbářů se pak ještě více rozvíjí v novověku.

Z těch filozofických pramenů rozhodně stojí za zmínku tvorba ostrovních bardů. Například některé z básní v Llyfr Taliesin (Kniha Taliesinova, 1. pol. 14. stol) pracují s konceptem stvoření člověka z mnoha elementů (7, 9). V Irských pramenech o oghamu se pak dozvídáme o důležitosti čísla 365, které odpovídá 365 částem těla, 365 rostlinám země (viz příběh Airmed), 365 metrum v poezii a 365 dnům v roce (Calder, 151). Stejně tak v irských pramenech nacházíme informace o třech kotlech v lidském těle. Tyto kotle znázorňují nadání člověka pro poezii, nicméně v současné době také představují energetická centra v člověku, která zapojujeme do léčby (o tom zase jindy). 

13. století pak přináší do světa keltské medicíny dvě důležité rodiny lékařů, jejichž tradice se vepíše do dějin krajiny. Ve Walesu jde o lékaře z Myddfai (Meddygon Mydffai) a ve Skotsku pak rodina Beatonů (McBeth/McBeatha), která přišla do Skotska z Irska. Obě tyto rodiny získaly věhlas pro své lékařské znalosti a dovednosti. Recepty lékařů z Myddfai byly zaznamenány v Červené knize z Hergest (Llyfr Coch Hergest), která je datovaná do konce 14. století. 

Až do 18.-19. století pak máme informace převážně o té odborné medicíně, která byla vyučována na univerzitách a kterou praktikovali vzdělaní doktoři. Většinou to však bylo tak drahé pro běžné občany, že i tak spíše využívali služeb léčitelů a kořenářek, které často volily šetrnější způsob léčby, než ortodoxní medicína.

Právě konec 18. století a začátek století 19. s sebou přináší národní obrozence a folkloristy, kteří začínají sbírat informace o lidových formách léčení. Nejvíce informací takto získáváme o rostlinách, které byly tradičně používané mezi lidmi na nejrůznější choroby. Kromě toho se společně s nimi nesly i různé pověry a až magické poučky. Lidové léčitelství v sobě kombinovalo prvky empirických zkušeností, náboství, magie a rituálů. Krásnou ukázkou jsou modlitby k rostlinám zachycené v Carmina Gadelica od Alexandera Carmichaela (19. stol).

Kromě toho v druhé polovině 19. století dochází k publikaci dvou svazků Barddas z dílny Iola Morganwga. První svazek má obsahovat sebrané učení dávných bardů a druidů, kdy mezi nimi nalezneme množství teologických informací o cyklech duše a zároveň informace o složení člověka. Toto dílo je více filozofické a mystické, nicméně je základním kamenem pro moderní druidství a toto učení se pak vepsalo do moderní druidské medicíny.

20. a 21. století jsou pak obdobím rozkvětu spirituality. A zatímco 20. století bychom mohli charakterizovat jako velký mišmaš všech možných tradic, 21. století s sebou přináší snahu navrátit tradice více ke kořenům, za což vděčíme hlavně dobře dostupným zdrojům a velkému množství zdrojů. Nicméně mišmaš minulého století je daleko tvůrčí a bohatý na nové přístupy.

Právě ve 20. století, kdy se vedle sebe rozvíjí moderní druidství a wicca, se objevuje ono pojetí tří kotlů v lidském těle jakožto obdoby čaker. Stejně tak zde máme druidskou stromovou abecedu (irský ogham), který lze zapojit do energetického léčení (historicky byl používán k léčení, ale o tom někdy jindy).  Objevuje se cvičení wydda, které si klade za cíl pomocí cviků nastolit rovnováhu ve třech kotlech (keltských čakrách). 

Současná keltská medicína si nese v sobě trochu od všeho. Díky Historia Naturalis tušíme, jak druidové pracovali s některými rostlinami. Tyto informace lze doplnit daleko mladšími poznatky folkloristů a ze středověkých a raně novověkých herbářů. Co se vnímání lidského těla týká, moc informací z dávných časů nemáme, nicméně velmi pravděpodobně se po velmi dlouhou dobu pracovalo s konceptem tělesných šťáv. Bardská tradice (stará i moderní) nám pak propůjčuje živlové modely, se kterými můžeme krásně pracovat. A v neposlední řadě jsou tu lekce a poznatky moderní doby, která hlavně v minulém století pracovala s holistickými přístupy Východu. Díky tomu máme mnoho technik, které lze aplikovat v současné keltské medicíně (s vědomím, že jde o novodobé přístupy). 

ZDROJE:

Caesar, Gaius Iulius, Zápisky o válce galské, NAŠE VOJSKO, 2010

Hutton, Ronald, Blood and Mistletoe, YALE UNIVERSITY PRESS, 2011

Aldhouse-Green, Miranda, Sacred Britannia, THAMES&HUDSON, 2023

Beith, Mary, Healing Threads, BIRLINN, 2022

Calder, George, Auraicept Na n-Éces, 1917